Neodmyslitelně k Valašsku patří, ale dnes již na samotách a vesnicích narazíte častěji na chalupáře, než na stařenku s kravičkou. Zde jsem sáhnul i do archivu mého otce. Žasnul jsem nad fotografiemi obyčejných lidí, otců, dědů a stařenek, ogarů a cérek, které s odstupem čtyřiceti let jsou mnohem více, než jen dokumentací běžného a oproti dnešku těžkého života. Fotografie jsou z roku 1964 - 1965.
| |
|
|
Obyčejné příběhy setkávání, vaječnic, sečení luk a jiných epizod jsou velice lidské a mají v sobě příběhy těch lidí - mých dědů, sestřenic, tetiček a stařenek. Tyto snímky mi přišly hodně silné, oproti scénám muzeálního typu a udržování tradic ve skanzenech. Proto jsem použil právě je, i když převážně nejsem jejich autorem.
Shodou okolností jsou tyto snímky vytvořené stejným fotoaparátem, kterým jsem pracoval na prvních snímcích Valašské krajiny. Doba? + 35let.